Jak to všechno začalo... aneb "...never stop dreaming..."

Každý to známe, ty dětské sny, u kterých nikdy nevěříte, že by mohly být skutečností. I já takové měla, už od té doby, co se softball stal tak nějak mojí denní rutinou. Na mém seznamu bylo hned několik přání a snů, co bych si chtěla v softballu splnit a kterých bych chtěla dosáhnout, ať už to bylo být v reprezentaci, nebo hrát na ME a MS, podívat se se softballem do USA. Věděla jsem, že všechno tohle není nemožné, ale v nějakých 11 letech jsem neměla absolutně tušení, jak to vše chodí, jak se člověk může stát součástí nějakého výběru - jediné co mi bylo jasné, bylo: "Musíš makat!"

2012 = První sen realitou

O nějaký rok později (2012) se mi splnil jeden z mých prvních velkých snů, a to všechno, když jsem se ve svých 12 letech dostala do výběru Junior league, se kterým jsem nakonec dokonce vybojovala postup na World Series do Kirklandu - tenkrát jsem tomu absolutně nevěřila, první z mých velkých snů byl skutečností... Pocity?? NEPOPSATELNÉ...

Věděla jsem, že chci pokračovat v mém plnění snů, ale také jsem věděla, že to nebude nic lehkého...

2013 = Šok a neskutečný vděk

V roce 2013 přišel další šok a nepopsatelný moment štěstí, a to když jsem se dozvěděla, že jsem součást reprezentace kadetek na ME. Absolutně jsem nemohla uvěřit, že další můj sen z mého seznamu je skutečností. Pamatuji si, že jsem si nedávala vůbec žádné naděje, že bych se do tohoto výběru mohla dost, ale vyšlo to, Do teď jsem hrozně vděčná, že jsem mohla být součástí a společně s týmem vybojovat stříbro.

2015 = Nejlepší sezóna s nejhorším koncem

Rok 2015 považuju za softballově úplně nejlepší. Celé to odstartovala Krčanda. Řekla bych, že většina tento turnaj zná, jinými slovy je to kvalifikace na Pony league. Já jsem v roce 2015 mohla hrát naposledy, a tak mi přišla škoda nezapojit se do turnaje s týmem Future, víceméně tým složený z pražských hráček. A do teď nelituji, že jsem na turnaji byla. Zejména finále stálo zato. Pamatuji si, že vyvrcholení celého turnaje byl opravdu souboj zejména nadhazovaček, a to Mě a Ádi Linkové, dodnes jeden z mých softballových parťáků. Možná pro většinu trochu překvapivě se nám podařilo s týmem Future vyhrát. Byla jsem tenkrát neskutečně šťastná, když jsem hodila poslední SO. Pocit po každém vítězství je vždycky jedinečný a nepopsatelný. Doteď ráda vzpomínám právě na tuto Krčandu, ze které jsem si odnesla moji první cenu za nejlepší nadhazovačku v životě.

Sezona 2015 pokračovala.

Sice jsem za celé prázdniny měla tak maximálně týden volna, ale co by to bylo za prázdniny bez softballu, že?

Léto začalo ME kadetek v Nuoru, které skočilo nakonec trochu smutně, když jsme ve finále prohrály 4:3, ale stejně si pořád pamatuju, jak skvělá atmosféra byla i mimo hřiště, a jak skvělé vzpomínky mám. Ani ne 2 dny po skončení ME následovala další akce. Tou byl juniorský Supercup a já měla tehdy tu příležitost zahrát si s týmem Arrows Ostrava, za což i zpětně děkuji. Asi pro některé docela nečekaně se nám povedlo turnaj vyhrát a co bylo pro mě ještě cennější? Cena za nejlepší nadhazovačku, i když už v té době jsem začínala mít zdravotní problémy, ale o tom až později... Tenkrát to nebylo o tom, že bych byla skvělý nadhoz, od toho jsem v té době měla opravdu daleko, ale o tom, že jsem to zvládla především v hlavě ...

Každopádně léto pokračovalo a další akce následovala - Evropská kvalifikace Senior league. Odjížděla jsem s vědomím, že když se nám podaří vyhrát, na World series do USA nepojedu.... Proč? Čtěte dál...

Byla jsem přesto jednoznačně rozhodnutá, že chci jet a co nejvíce pomoct týmu k tomu, aby se do USA postoupilo. A co myslíte? Ono se to povedlo!!! Byla jsem tenkrát neskutečně šťastná za všechny holky, kterým se tím určitě taky splnil jejich sen.

Asi se ptáte, proč jsem nejela do USA s týmem Senior league... Odpověď je jednoduchá, do USA jsem totiž jela s reprezentací juniorek, a to na MS do Oklahoma City. Pro mě v té době zatím největší životní úspěch! Už jen to, když jsem se dostala do širšího výběru této reprezentace, pro mě byl strašný úspěch a jen trénovat na soustředěních mě tenkrát rozhodně posunulo dál! Měla jsem v duchu myšlenku, že by bylo naprosto úžasné být i v užším výběru, ale naději jsem si dávala tak 10%, bylo tam velké množství skvělých hráček, navíc starších než já... Ale víte co, přišel email: "Gratulujeme, jsi nominovaná na MS juniorek v Oklahoma City!!!!"

Ty pocity ani nedokážu popsat, byla jsem znovu neuvěřitelně šťastná, že jsem dokázala zase něco víc! Všechna ta dřina se vyplatila.

Celé MS jsem si neskutečně užila, všechny holky byly skvělé, atmosféra turnaje neskutečná... Nadhazovat proti USA nezapomenutelné....

Je tohle konec?

Pohádka? Nikoli... Vše není tak skvělé, jak to vždy na první pohled vypadá.... Podzim v roce 2015 se u mě nesl ve znamení příšerné bolesti zad a pláče z bolesti při každém pokusu znovu nadhazovat... Už celé léto jsem se prala s technikou nadhozu, která se zhroutila jak domeček z karet a to doslova ze dne na den... Co se stalo?? Doteď sama nevím... Sama sebe jsem neskutečně zklamala zejména na MS, kdy jsem absolutně neházela tak jako na jaře... Mrzelo mě, že jsem zklamala trenéry, kteří mi dali tu důvěru...

Doteď jsem se nedokázala vrátit tam, kde jsem byla předtím, než se vše, asi v důsledku hlavně zdravotních problému, zhroutilo...

A to bylo poprvé v životě, co jsem spadla opravdu na dno - jak fyzicky, tak psychicky... Bylo to období, kdy jsem byla nesmírně vděčná zejména za moji maminku, která mě nepřestala podporovat... Pamatuju si, že ten podzim jsem zkusila nadhazovat jen jednou, a to FinalFour juniorek... Jak to dopadlo? Po první směně jsem se musela nechat vystřídat, protože každý nadhoz byl s bolestí, jak kdyby mi někdo bodal nůž do zad... Neskutečně jsem to obrečela se slovy k mamce jako k trenérce: "Já to opravdu chtěla zvládnout a překonat, já to chci pro holky vyhrát, ale nejde to, promiň...". Bolest, zklamání... ale odhodlání, že se jednou vrátím lepší než kdy dřív...

2016 = Zpátky v kruhu, ale opět na dno...

A tak mojí cestu za plněním snů zastavilo právě zdraví. Bylo mi jasné, že nic ale nevzdám. A společně právě s maminkou, jsme pracovaly na tom, abych se vrátila zpět.. žádná z nás, ale nevěděla, zda to půjde nebo ne... Ale vzdát se? Ani náhodou...!! Do tréninků jsem zařadila velké množství cviků zejména na zpevnění středu těla a cviků na kompenzaci...

Rok 2016 byl ve znamení nominace na do reprezentace juniorek na ME. Nevěděla jsem jak na tom budu, ale především díky úsilí, co jsem do tréninků věnovala přes zimu, se mi podařilo aspoň částečně vrátit na nadhoz. A právě především v nadhazovacím kruhu jsem se objevila i na ME juniorek v Barceloně a společně s týmem plným skvělých hráček jsme vybojovali bronz!! Pro mě skvělý osobní úspěch, že po tom všem jsem se dokázala vrátit na nadhoz a odházet pro mě skvělé zápasy...

... a znovu na dno...

Ale co by to bylo za konec sezony, kdyby šlo vše podle plánu a něco se nepokazilo... Přišly další problémy s technikou, které mi právě na konci sezóny znemožnily znovu házet... Ptáte se proč? Já sama nevím (a ani nikdo z odborníků).... ten pocit bezmoci, když vás vaše tělo neposlouchá... snažila jsem se opravdu dělat cokoliv... ale tělo neposlouchalo a technika opět odešla....

Ten pocit, když se opravdu snažíte a ono se to v jednom momentu opět zhroutí a vy můžete začít celou tu cestu od znova... psychicky neskutečně těžké... myšlenky typu, že skončím se softballem, jsem ale hned odmítala... "Zahodíš snad vše, co si za celý život budovala??" Odpověď byla jasná. Ani náhodou! Opět v celé té cestě tu se mnou byla moje úžasná maminka, která mi vždy věřila, že se z toho dostanu! A já zase věřila jí, že tu se mnou vždy bude a pomůže mi v tom! Je to totiž skvělý člověk!!

Čili opět vše od znova, vše od základů... nebylo to pro mě ani tak těžké fyzicky, ale psychicky... Když jsem si vždy vzpomněla, kde jsem byla výkonnostně na Jaře roku 2015 a že teď tu trénuji naprosté technické základy nadhozu... Nejeden trénink končil pláčem, že to nedokážu....

2017 = Z nadhazovačky univerzálem

Bohužel, rok 2017 jsem se na nadhoz nevrátila ani na jaře; tedy ano - zkusila jsem to... Ale výsledek? Styděla jsem se sama za sebe, že v tom nadhazovacím kruhu jsem.... A přitom jsem šla do sezony s tím, že to půjde... nešlo... takže do třetice až na dno..! Bylo mi jasné, že v této sezoně nadhoz nebude má priorita a soustředila jsem se zejména na pole a pálku... Zároveň v létě 2017 čekalo reprezentaci juniorek MS na Floridě, což byl také jeden z mých dalších snů. Hrát MS právě na Floridě. Měla jsem opravdu strach o svoje místo v reprezentaci. Naštěstí se slovy, že jsem skvělý hráč, co může hrát všude a že své místo v nároďáku mám, jsem věděla, že i další z mých snů bude skutečností. A upřímně být součástí týmu, který uhrál historický výsledek pro český softball na MS, a to TOP8. Skvělé! Byla jsem strašně vděčná, že jsem své místo v nároďáku měla, i když to nebylo jako nadhoz. Plus že jsem si mohla odškrtnout další můj sen z pomyslného seznamu.... Další pozitivum konce sezony 2017 bylo, že jsem se na nadhoz vrátila, sice ne tak jako dřív, ale i tak byly zápasy, ze kterých jsem po tom všem měla radost. Samozřejmě jsem věděla, že hlavně zima bude ten čas, kdy se budu na nadhoz soustředit nejvíce, a tak to bylo malé povzbuzení... Ale celkově sezoně 2017 vlastně vděčím za to, že ačkoliv mě vyřadila částečně z nadhozu, tak mi ale pomohla rozvíjet se na pálce a na postech v poli, což je vždy užitečné...

Celou zimu 2017/2018 jsem makala s vidinou mé poslední akce s juniorskou reprezentací, kterou bylo ME v Itálii, a tentokrát dokonce kvalifikační..... Věděla jsem, že když se do reprezentace dostanu, tak budu chtít týmu jako jedna z nejstarších co nejvíce pomoct! Ať už jako nadhoz, nebo cokoliv jiného. Měla bych bych být jednou z opor s nejvíce zkušenostmi.

Zároveň jsem tušila, že celý rok bude trochu hektický i co se týče školy, kde mě čekala maturita. Byla jsem ale odhodlaná, že maturita není důvod k tomu, abych nechodila na soft. A teď zpětně můžu říct, že to jde skloubit dohromady a odmaturovat.

2018 = Rok největších změn

Ale už k samotnému ME. Na začátek musím říct, že to bylo to nejlepší poslední ME juniorek, co jsem mohla zažít!! Hlavně díky pohodě v týmu, mým skvělým spoluhráčkám (Děkuju holky!) a tomu medailovému pocitu na konci!!

A můj výkon? Absolutně jsem předčila očekávání jak svoje, tak podle jejich vlastních slov i očekávání rodičů, nejlepších fanoušků, a troufám si říct, že možná i realizačního týmu. Za což jsem neskutečně ráda a možná i to udělalo moje poslední ME tak skvělé! A skutečnost, že to celé mělo bronzovou tečku, moje zážitky jen umocnila. Pro mě to byl "Bronz s chutí zlata", a to hlavně díky tomu, jak jsem sama sebe právě na nadhozu překvapila a zvládla nejednu těžkou situaci. Celé to bylo docela smutné, když jsem se na konci s tak skvělým týmem loučila, ale život jde dál a přede mnou stálo něco, co na mém seznamu snů bylo v kolonce jako sen z největších, ale také jako sen pro mě zřejmě nedostupný.

Ale omyl.... Začátek roku 2018 mi ukázal, že i zdánlivě nesplnitelné sny se můžou stát skutečností! Ano, asi už většina z vás ví, o jaký sen se jedná. A ano, je to HRÁT SOFTBALL A STUDOVAT V USA. Celé to byla neskutečně dlouhá cesta - od testů, kde jsem chtěla utéct po první části ze čtyř :D Po natáčení videa na hřišti v půlce února, až po stres z toho, že hlavně musím udělat maturitu. Ale nakonec přede mnou v počítači byl seznam univerzit z USA a přede mnou stála dvě rozhodnutí. První, zda do toho opravdu chci jít a druhé, jestli ano, tak kam. A pak to přišlo - nabídka, na kterou jsem asi čekala a která mi ukázala, že stojí za to, do toho jít. A to nabídka Robert Morris University, softballový tým v Divizi 1, Northeastern conference. Když mi byla nabídnuta i možnost "Official visit" (návštěva Univerzity na 48 hodin placená školou), neváhala jsem ani minutu a na návštěvu letěla. Asi hlavně to mi pomohlo v rozhodnutí, že do toho chci jít a že tohle bude škola, kde si budu plnit můj sen - to byl ten moment, kdy jsem si uvědomila, že můj "nesplnitelný" softballový sen se právě stává skutečností !!

... Poděkování ...

Jsem neskutečně vděčná všem, kdo mi v plnění mého snu pomohli. V první řadě mojí mamince, bez které bych nikdy nebyla tam, kde jsem; která mě vždy podporovala a stála při mně, ať se dělo cokoliv. Děkuju!!

Potom samozřejmě všem trenérům reprezentací, kteří mi vždy dali důvěru a umožnili mi sbírat zkušenosti na všech reprezentačních akcích! A troufám si říct, že právě i tyto zkušenosti mi pomohly k tomu, že teď jsem tady a jsem součástí amerického univerzitního softbalového týmu!

Jmenovitě to jsou, když to vezmu popořadě - Eva Rendlová, která mě vybrala do mého prvního výběru, kterým byla Junior league v roce 2012. Potom Tomáš Kusý, který si mě jako head-coach vybral do reprezentace kadetek v roce 2013 a pomohl mi také stát se lepší nadhazovačkou. Dále vedení reprezentace juniorek 2015 - Pavel Křivák, Dan Tobola a "Erik" Rychtaříková, kteří mi dali ohromnou příležitost poznat jak vypadá softball na MS a jejichž nominace si dodnes strašně moc vážím a jsem za ni neskutečně vděčná. Zároveň jsou to trenéři, které jsem musela nejvíce zklamat a strašně mě to mrzí. A pak samozřejmě Vojta Albrecht, který mě vždy, několik let po sobě, podporoval v mém snažení. Na závěr ještě Petra "Dibla" Kolkusová a Petr Mindžak, kteří jak pro mě, tak pro zbytek týmu udělali poslední ME skvělým zážitkem.

A na závěr. Ani minutu jsem zatím nelitovala, že jsem tady. Neskutečně si to tu užívám a je to opravdu jako žít si dětský sen!!

MŮJ PŘÍBĚH rozhodně NEKONČÍ !! A já budu snít dál... protože stále tu jsou sny nesplněné... a stále je se kam zlepšovat....